Kultura a výchova

8. května 2017 v 15:38 | sonjinka
Možná teď budu znít jako jedna z těch bab, co furt jen mrmlají "To máme mládež"...ale všeobecně mám pocit, že s kulturou a výchovou to jde nějak od desíti k pěti. Nebudu tvrdit, že občas nekravím a nedělám blbosti, že se chovám vždy slušně a způsobně - inu, to by mi stejně nikdo nevěřil. Potíž je v tom, že asi ještě u mé generace rodiče znali míru.

Fascinujícím sociologickým zážitkem byla například sobotní návštěva divadla s moji babi. Babička, když jde do divadla, je VŽDYCKY za dámu. Ta by v kalhotách do divadla prostě nešla. Vždycky sukni, halenku, sako, šáteček a lodičky, i kdyby jí v nich měly upadnout, nebo umrznout nohy. Kdyby bylo nejhůř, tak slušné kozačky, ale to by pravděpodobně muselo být 20cm sněhu - a u muzea 25.

Je mi jasné, že Divadlo Broadway není Národní divadlo - a světe div se, až na pár jedinců v odraných džínách i celkem slušně odění jedinci. Pomineme kvalitu divadelního počinu a budeme se věnovat sledování lidského hemžení. Už první věc po příchodu byla hodně na hraně - jen vejdete a před vámi couvá foutograf s foťákem jemu zakrývajícím celý obličej a zuřivě cvakající s plným bleskem - bez jediného zeptání, schválení, nebo minimálně informování, že se to bude dít a zda může fotky použít. Neměl ani cedulku Fotograf, takže nikdo netušil, zda se jedná o zaměstnance divadla, paparazzi, studenta umělecké školy píšícího diplomovou práci a nebo úchyla na lovu.

Osobně musím říct, že je mi nepříjemné SE fotit. Nepodlehla jsem dnešní kultuře sociálních sítí, selfíček a montovaných výrazů. Chápu, že si chce někdo přinést fotografii z návštěvy Florencie, MIlána, Madridu...koneckonců klidně i z Prahy. Ale probohy - proč se fotit furt - neustále a všude? Na co si mám fotit svíčkovovu v restauraci? Ještě tak pochopím, když se jedná o nějak zajímavé jídlo - nějak speciálně servírované - ale obyčejné denní menu ? A honem s ním na fejsbůk, aby všichni viděli, že obědvám ? Tak to mě dostalo - když jsem byla s kolegyní z práce na obědě (v kfc - a fotila si, ano, ten plastikový tác a obalované kuře na papírovém talířku).
Fotograf, pokud fotí ve veřejném prostoru, za který divadlo považuji, by měl mít - minimálně jmenovku s logem divadla. A ideálně, kdyby na dveřích před vchodem bylo nějaké upozornění typu : Vstupem souhlasíte s pořízením obrazových materiálů a jejich užitím pro potřeby divadla a jeho prezentace. Přišlo mi vrcholně nezdvořilé prostě s bleskem na někoho vlítnout bez varování a požádání. Hlavně už proto, že když to člověk nečeká, tak po oslnění bleskem vypadáme všichni, jako upíři, který nestihli utýct před rozbřeskem. Dalším důvodem by mohlo být to, že po tom přílivu luxů a candel jste na pár okamžiků oslněni a diviím se, že potom nikdo nesletěl z těch schodů.

Dalším zajímavým zážitkem byla návštěva WC. Jsem z malého města - a už na základní škole jsme se samovolně naučili klepat. Starší spolužačky zvládly sehrát malou improvizační etudu na téma "Neumíš klepat?!". Proto vždy, za každé okolnosti, pokud přímo nevidím, že je kabinka prázdná, vždycky zaklepu. A asi jsem staromódní. V dnešní době to nikdo už neumí. A ani nevědí, co odpovědět. Ano, samozřejmě, že je možné se zamknout. Ale - co když zámek nefunguje? Nebo zaklepete - nikdo se neozve, ale je zamčeno? Přijde mi to jako divný krok vzad, protože už neumíme společně komunikovat ani na takto bazální úrovni. Kdysi mi na jednom veřejném WC vlezla nepříjemná uklizečka do kabinky a nechala otevřené dveře. Když jsem se ohradila, tak pravila, že se mám zamykat. Odpovědí jí byl můj osobní řev, kdy jsem ji dořvala na dvě doby, že by měla mít aspoň elementární lidskou slušnost a zaklepat, když už není schopná ani zajistit, že na WC, který je v její správě byly funkční zámky. Ale že zjevně není možné byť takový detail od ní čekat.
Ještě zajímavější je sledovat, když jsou někde zavřené dveře kabinky, jak všichni stojí frontu na ty zbylé - a nikoho nenapadne jít zaklepat na ty jediné dveře, co se nehýbou celou věčnost.

Když jsme jezdili se školou a Klubem mladého diváka do divadla v Mladé Boleslavi, ještě platilo to, že pokud chtělo obecenstvo ukázat ohromné nadšení - pak vstalo a tleskalo se vestoje. Případně mávalo a klanělo se při děkovačce. Divadelní kultura pro to zná i pojem "standing ovation". Nicméně - paní za námi si zřejmě spletla divadlo s návštěvou fotbalového utkání a o sto šest houkala a pískala (skvělý zážitek sedět před ní. Uši to moc rády). V tom nevidím smysl. Možná u talk show a one man show to má smysl, nebo u estrád typu "Čundr country šou", kdy se měří úspěšnost podle toho, jak moc velkej bengál publikum udělá. Ale ptám se - opravdu patří tyhle projevy do divadla?

Za stejné společenské faux pas považuji textování a focení se v průběhu představení. Ano - focení SE. Selfíčko - jak sedím v divadle a koukám před sebe. Hurá. To musí všichni vidět. Bez toho asi nemůžou být. Nejen, že blesk jejich mobilového foťáku oslní pět řad před nimi, ale displej jejich chytrýho telefonu oslní dalších pět řad za nimi. Nemluvě o " Prosíme vypněte si laskavě své mobilní telefony" před představením. Ano, i mně přišla sms, ale jednak - můj mobil tolik nezáří - a za druhé jsem se čtením počkala až na přestávku.

Při odchodu z divadla se tvořil dav před samotnými dveřmi ven - a víte proč? Protože tam na nástěnce byly vystaveny fotky, které byly nafoceny při příchodu - a prodávány. To mě taky fascinovalo. Nikdo se nezeptal, jestli chci být vystavena někde na nástěnce - a ještě ty fotky prodávají? Hlídají nějak, že si to smí koupit jen ti na fotce, nebo si fotku holčičky v šatičkách může odnést cizí hodný strýček, který tvrdí, že je holčičky tatínek?

Na chování ovcí v tramvaji by se dala napsat samostatná kapitola. Obecně vzato - pokud nejsem mrtvá po noční ( kdy nejsem schopná vnímat, ve kterém vesmíru se pohybuji), tak pouštím sedět potřebnější. Neočekávám za to nic, ale "díky" mě vždycky potěší. Babička je sice frajerka a na svých 87 let nevypadá, ale ani v 8letech by mě nenapadlo, že bych nevstala a neuvolnila místo. Ale nejroztomilější byl... člověk, který si z tramvaje dělal takový malý domácí parkur. Svět se zbláznil, držte se.

A babička? Ta na to jen koukala a pravila, že je docela ráda, že nebydlí v Praze.
A jak to vidíte vy ? A co na to Jan Tleskač ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frog Frog | E-mail | Web | 12. května 2017 v 10:29 | Reagovat

O podobných jevech ve společnosti chystám vlastní článek, ale alespoň stručně. Naprosto tě chápu a za pruhovaný světr ve Státní opeře bych střílel. Taktéž v menších divadlech prostě je dobré se alespoň trochu vyfiknout. Neříkám, že má přijít člověk v obleku, ale minimálně košile, sáčko a neotrhané džíny jsou vždycky fajn volba. U holek tím spíš nějaký společenský outfit. Co mě dostává je, když mají nějaký hnusný křusky a nejlíp si je ještě zabahněný opřou o forbínu. Podobně v kině a jinde. Lidi jsou čím dál větší prasata. Situace v mhd vydá na další článek, ale střílel bych každého druhého, co co potkám. :D Pouštění starých, těhotných, berlatých a já nevím jakých je samozřejmost. Ale když spím nebo čumím do mobilu, tak prostě nesleduju dění kolem. Stačí přijít a říct "Prosím pustíte mě?" Za nenávistné pohledy okolí a nejlépe blbé kecy důchodců, když si prostě nevšimnu, bych kopal do zadku. K WC myslím, že zamykání problém řeší dostatečně. Pokud se nedá zamknout, snažil bych se vlézt jinam. Neklepu. Na záchodě by mi to přišlo fakt divný, ale chápu, že někomu to tak vyhovuje. Snažím se tyhle veřejné záchody nepoužívat a většinou mi postačí nedaleký fastfood či - jsa cosi jako muž - poslouží mi i odlehlý keřík. Juj, to jsem se rozepsal. No, delší koment ode mě ještě asi nemáš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama