Tak šel čas

6. února 2017 v 15:40 | Sonja
Tak jsem zase zpět.
Mám asi ráda dna, protože jsou tak skvělá v tom, že se člověk od nich může odrazit. Po neskutečně dlouhý době jsem mluvila se ségrou a ačkoliv jsem zase byla ten nejhorší na celém světě, mám přesto z toho i z části dobrý pocit, že jsme konečně pojmenovali ten problém mezi náma dvěma.

Jmenuje se BORDEL.
Ahoj. Já jsem Sonja a jsem taky Bordelář. Asi je pravda, že v mém případě je to diagnóza, leč, neumím se s tím moc sama vypořádat. Vzhledem k tomu, že moje dětství vypadalo tak jak vypadalo - a ne, nechápejte mě špatně- já měla krásný dětství. Věčně někde v luftě, visela za nohu ze stromu, lítala po venku a věčně někde odřená, věčně na šití, ať už se jednalo o oblečení a nebo moji vlastní kůži. Ale zpět. Vlastně nikdy nikdo mě neučil, jak se starat o sebe nebo o dům. Na všechno jsem si musela tak nějak přijít sama, protože máti v tomhle bodě nějak nefungovala a tátův systém byl ten, že věci vzal a vyházel na jednu hromadu.
Problém byl ten, že na mě to nefungovalo. Já tam totiž tu hromadu buď nechala a nebo jsem ji vrátila tam, kde byla původně, aby mi nepřekážela v cestě.
Takže jsem se nikdy nenaučila, jak to má vypadat správně.
Ano, umím utřít prach, podlahu, vysát, umýt okna, uvařit, vyprat a pověsit prádlo. Nechodím špinavá a jsem až úzkostlivě čistotná v některých oblastech života. Ale to tak nějak samo. Okolnostmi i průběhem života.
Absolutně mi však uniká, proč bych měla každých čtrnáct dní převlíkat postele (už jen proto, že to je činnost, kterou skutečně a upřímně nenávidím), když to stačí jednou za dva nebo tři měsíce. Ne, nesmrdí, moje povlečení nikdy nemrdí, jen když na jedné z těch postelí dlouho neležím, tak na ni padá prach a já tam pak to prostěradlo vyprat prostě musím...
V současný chvíli si potřebuju tak nějak odpočinout od všeho, co má nco suvisejícího s mou rodinou. Ne, že bych je nechtěla vidět, vídat, navštěvovat, to ne, ale chci mít většinu dne pokoj sama pro sebe. A vědět, že když přijdu domů, že nedostanu nálož hned mezi dveřmi, za co všechno můžu (včetně první světové války a vraždy obou Kennedyů)...
Eliška v práci mě naučila úžasnou věc - neříkat špatné zprávy lidem hned po příchodu. Popřát dobré ráno (hezký den, ahoj...etc), nabídnout nápoj či jiné občerstvení...a teprve, až se ten druhý usadí, tak sputit s přílivem zpráv, ideálně je promixovat. Hlavně až bude ten dotyčný převlečený, aby nemohl hned utýct.
A praktikuju to. Akorát jsou zajímavé ty pohledy, které následují po : " Jé, ahoj Jirko, ráda tě vidím. Nedáš si kafe? Kolik chceš cukrů? A nechceš hrozníčka?" (-hroznový víno = mor u nás v práci, ujíždíme na něm všichni, firma by je mohla nakupovat po paletách)... nevím proč, ale ty lidi po tomhle většinou mají tak trochu vyděšený výraz...:D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama