Obsese

2. ledna 2017 v 20:39 | Sonja
Tak už to bude asi diagnóza. Pořád je to se mnou jak na kolotoči, nebo horský dráze. v jednu chvíli hujajá, juchuchů a v druhý brečím tak, že pláčou i naše lesy na kila kapesníčků. Nevím, co to se mnou je, jestli jsem tak labilní, nebo mám prostě jen "na hov**" období.

Vždycky jsem považovala deprese za výmysl náctiletých puberťáček, který se neumí srovnat s dospíváním. Ano. Depky. Depresi jako hluboký stav jsem neznala, možná postupem času mi spíš těch lidí bylo líto, když z ní nemohli vybřednout.A nechápala jsem to. V poslední době se mi ale množí případy, kdy už pomalu já jsem na odbornou pomoc. Není to tak dávno, kdy jsem přijela plakat ke kamarádům domů a hned mezi dveřma jsem se složila s " Já chci do blázince, vem mě prosím do blázince, já chci pod prášky!". A ano, je toho na mě vskutku dost.

Moje rodina mi to úplně neulehčuje a já už vím, že prostě musím pryč, že tohle dál prostě nezvládnu, nemůžu. nechci, nedokážu. U nás má člověk ještě k tý úžasně bezvýchodný situaci pocit (který ostatní umí dobře podpořit), že je k ničemu a všechno je špatně, nic nikdy není dobře a pak....pak i když člověk není sebevrah, tak prostě...ho to samozřejmě napadne.

Ne, nemám v plánu se zabít, to není třeba se bát. Ne, nebudu, protože to nemůžu udělat kvůli ostatním lidem. Nemůžu. Nemůžu nechat všechno tohle a ten splín vyhrát. Prostě nemůžu. Na to jsem příliš sobecká a strašně nerada tohle řeším. A pro případ nouze tu pořád mám ty kontakty na psychology :)

Dlouho jsem taky byla odpůrce veškerých farmakollogických řešení, ale v situaci, kdy se z čelověka stane slzavý údolí, je vlastně ...v pořádku vzít si prášek a zažíít si ten odstup a získat kontrolu nad sebou a svýma emocema. a je to osvobozující, moct se zvednout a jít věci řešit, než nad nimi plakat. A nebo, pokud nejdou řešit, tak aspoň si je člověk tak nepřipouští.

Uznávám, že je toho fakt dost. Ale, víte, co je na dnu krásný? Jediná cesta vede nahoru :) A to je věc, co mě pořád baví. Na sever a zase na jih, to se neochodí.Taky hláška kolegy z práce, kdy jsem skloňovala název servisu "Auto Koutek" ve smyslu "do Auto Koutku". Radan se otočil se slovy "To je něco, jako dětský koutek? Přijďte si vyzvednout svého renaulta, brečí a počůrává se. Nechává olejové fleky na zemi. Prosíme řidiče malého fiátka, aby si ho došli vyvednout, troubí nám u pokladen!" což jsou hlášky, který i přes největší brek mě rozesmějí...

Proto říkám, že i když selhává všechno ostatní v mém životě (Ne Ralfe, ty si to osobně neber, tebe v tom nemyslím), tak moje práce je stálicí na hvězdném nebi, která funguje. Kde jsou věci ještě v pořádku. Ano, někdy jí mám po krk, nad hlavu, někdy ji nenávidím. A no, chtěla jsem odejít, že už to tam nevydržím. Ale - když jsem pak měla možnost odejít a věděla, že mě jinde vezmou...najednou jsem si uvědomila, že odejít nechci. Že tady přes ten všechen marast, nesmysly, opruzy a kalamity - že tady to mám ráda, že ty lidi tady mám ráda. A že jsem si tady našla svoje místo na slunci. A to je pro mě důležitý.

Teď je asi nejdůležitější jít někam bydlet. Bude se řešit bydlík v bubákově, ale asi nevydržím čekat na něj tady. Vezmu někde na čas spolubydlení, protože tady to není únosný. A ano, rouhám se a stavím se do pozice oběti situace, možná se v tom i vyžívám. Ale současný stav nedělá dobře ani mně, ani mladejm...a já asi nemám síly to tady se snažit zachránit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frog Frog | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 9:26 | Reagovat

Tak snad to všechno zvlášneš. Mrzí mě, jak se cítíš. :( Ale jak říkáš, jediná cesta je nahoru. Je fajn, že sis uvědomila to s lidma v práci. Aspoň nějaká drobná spokojenost v těch sračkách. Tak vydrž.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama