Leden 2017

Můj milý deníčku

24. ledna 2017 v 21:54 | Sonja
Můj milý deníčku,

tak další záznam ze série veřejné zdi nářků.

Tak Vám nevím, jestli jsem ve vztahu, nebo bez vztahu. Jsem asi divná, když očekávám, že se něco bude dít a ono asi nic. Mužský je nemocný, vyfasoval prý i antibiotika a já ho už neviděla bezmála 3 neděle. K čemu takový vztah. Nepíše, nejeví zájem, nevím, jestli to celé byla hra a já jsem jen zase nalítla a nebo jestli je opravdu vážně nemocný...já fakt nevím.

Ano, jsem sarkastická a cynická vůči lidem, co prožívají choroby. Je to vina máti, která je simulant a hypochondr a celý život pořád strašně prožívá úplně všechno po zdravotní stránce (pozn. pod čarou - své), takže jsem odmala byla zbyklá všechno přecházet a nic nehlásit a dodnes s tím mám problémy, že dokud fakt nepadám na držku, tak to neřeším, protože nechci být taková herečka jako máti. Jsem divná, vím.

A možná mu křivdím, prootže právě jsem postižená tímhle neprožíváním chorob. Mrzí mě to. Nevím, prostě kde je chyba. Jen mě mrzí ten absolutní nezájem od přesně stanovitelné a konkrétní doby, já fakt nevím. Člověk si pak začne klást otázky, na které asi nechce znát odpověď - jako - proč vždycky vyloženě utíká pryč do práce a přitom nikdy netelefonoval? To jsem tak špatná? Nebo snad je to hra? Neumím důvěřovat a bojuju s tím. Třeba je opravdu jen chudák nemocný a zaměstnaný a já jsem krůta, že tomu nevěřím. Asi mám diagnózu - jsem stíhačka. Očekávám možná víc, než je možné splnit při takhle dálkovém vztahu.

Úklid

2. ledna 2017 v 21:01 | Sonjinka
Abyste si nemysleli, že furt jen depčím, tak jsem v návaznosti na včerejší slzavé údolí a děj jemu předcházející (modří už vědí) jsem začala kydat staré věci. Vykydala jsem pět pytlů zbytečností, které nepotřebuju a nikdy potřebovat nebudu. Pravděpodobně už ani účetnictví bývalé firmy nebude potřebovat účty z roku 2010-2011 už z principu, že někde v jihočechu bydlí jejich originály. Vzniklo mi nádherných 18 šanonů a z toho 1 plný košilek, rozlišovacích listů a tak dále.

Mám spoooustu dvd, který nebudu už znovu nejspíš nikdy koukat -takže klidně udělám s někým nějakou výměnu a nebo nějakou hrabárnu, či blešák, vyházím kostřičky po Ptákovi (a kdybyste věděli, jak mi to dělá dobře) a postavím venklu k popelnicím prošlé sirupy a rychlé špunty ještě z firmy. Místním bezdomovcům udělám určitě radost.

Mám i spoustu knížek, k některým vztah mám, k jiným méně. Myslím, že ideální by byla nějaká hrabárna. Kdysi dávno kamarádka pořádala takové hrabárny- lidi přinesli svoje zbytečnosti a vyměnili je za věci, které by se jiným mohli hodit. Věčná škoda, že už je nedělá.

Napadá mě, že pokud by měl někdo zájem něco směnit a nebo podědit, budu jen pro. Budu asi i kydat šatník. Věci, který jsem dva roky neměla na sobě už pravděpodobně potřebovat taky nebudu. A o to bude pak stěhování veselejší. Už takhle mám krámů a krámů. A víte, že se docela těším? Stejně, jako se mi ulevilo, když jsem prodala stan. Možná, když se zbavím další zátěže, bude to taky tak osvobozující.

Vlastně přes ten všechen marast se mám skvěle. Mám milého mužského, co mě má rád, mám skvělé adoptivní kamarády, mám několik dalších kamarádů a kolegů, kterým na mně nějakým způsobem záleží - a i když asi nikdy nebudu úplně oblíbená, pořád jsem vlastně neskutečně bohatá. Hrozně mě těší, když někdo ocení můj smysl pro humor, vtipy, když se mi svěří i s takovou věcí, jako že přesedlal z heterosexuality na stejnopohlavní variaci a je v ní spokojený s tím, že mně zná už dlouho a ví, že já tyhle věci prostě neřeším (mimo jiné mi do toho samozřejmě nic není a mám trénink z práce, kde je heterosexualita 4% menšinou). Baví mne, když někdo přijme moje hlášky za své a užívá je, protože se mu líbí. Těší mne ty malé "small talks" s dodavatelema v práci. Těší mě, že už mě poznávají po hlase a máme tak nějak oficiální a zároveň přátelský vztah.

Uklízím v pracovně zároveň sama v sobě. A vzhledem k tomu, že nenávidím uklízení, je to bitva, která je fakt urputná. Ale...asi mi je i ..tak trochu lehčeji...

Obsese

2. ledna 2017 v 20:39 | Sonja
Tak už to bude asi diagnóza. Pořád je to se mnou jak na kolotoči, nebo horský dráze. v jednu chvíli hujajá, juchuchů a v druhý brečím tak, že pláčou i naše lesy na kila kapesníčků. Nevím, co to se mnou je, jestli jsem tak labilní, nebo mám prostě jen "na hov**" období.

Vždycky jsem považovala deprese za výmysl náctiletých puberťáček, který se neumí srovnat s dospíváním. Ano. Depky. Depresi jako hluboký stav jsem neznala, možná postupem času mi spíš těch lidí bylo líto, když z ní nemohli vybřednout.A nechápala jsem to. V poslední době se mi ale množí případy, kdy už pomalu já jsem na odbornou pomoc. Není to tak dávno, kdy jsem přijela plakat ke kamarádům domů a hned mezi dveřma jsem se složila s " Já chci do blázince, vem mě prosím do blázince, já chci pod prášky!". A ano, je toho na mě vskutku dost.

Moje rodina mi to úplně neulehčuje a já už vím, že prostě musím pryč, že tohle dál prostě nezvládnu, nemůžu. nechci, nedokážu. U nás má člověk ještě k tý úžasně bezvýchodný situaci pocit (který ostatní umí dobře podpořit), že je k ničemu a všechno je špatně, nic nikdy není dobře a pak....pak i když člověk není sebevrah, tak prostě...ho to samozřejmě napadne.

Ne, nemám v plánu se zabít, to není třeba se bát. Ne, nebudu, protože to nemůžu udělat kvůli ostatním lidem. Nemůžu. Nemůžu nechat všechno tohle a ten splín vyhrát. Prostě nemůžu. Na to jsem příliš sobecká a strašně nerada tohle řeším. A pro případ nouze tu pořád mám ty kontakty na psychology :)

Dlouho jsem taky byla odpůrce veškerých farmakollogických řešení, ale v situaci, kdy se z čelověka stane slzavý údolí, je vlastně ...v pořádku vzít si prášek a zažíít si ten odstup a získat kontrolu nad sebou a svýma emocema. a je to osvobozující, moct se zvednout a jít věci řešit, než nad nimi plakat. A nebo, pokud nejdou řešit, tak aspoň si je člověk tak nepřipouští.

Uznávám, že je toho fakt dost. Ale, víte, co je na dnu krásný? Jediná cesta vede nahoru :) A to je věc, co mě pořád baví. Na sever a zase na jih, to se neochodí.Taky hláška kolegy z práce, kdy jsem skloňovala název servisu "Auto Koutek" ve smyslu "do Auto Koutku". Radan se otočil se slovy "To je něco, jako dětský koutek? Přijďte si vyzvednout svého renaulta, brečí a počůrává se. Nechává olejové fleky na zemi. Prosíme řidiče malého fiátka, aby si ho došli vyvednout, troubí nám u pokladen!" což jsou hlášky, který i přes největší brek mě rozesmějí...

Proto říkám, že i když selhává všechno ostatní v mém životě (Ne Ralfe, ty si to osobně neber, tebe v tom nemyslím), tak moje práce je stálicí na hvězdném nebi, která funguje. Kde jsou věci ještě v pořádku. Ano, někdy jí mám po krk, nad hlavu, někdy ji nenávidím. A no, chtěla jsem odejít, že už to tam nevydržím. Ale - když jsem pak měla možnost odejít a věděla, že mě jinde vezmou...najednou jsem si uvědomila, že odejít nechci. Že tady přes ten všechen marast, nesmysly, opruzy a kalamity - že tady to mám ráda, že ty lidi tady mám ráda. A že jsem si tady našla svoje místo na slunci. A to je pro mě důležitý.

Teď je asi nejdůležitější jít někam bydlet. Bude se řešit bydlík v bubákově, ale asi nevydržím čekat na něj tady. Vezmu někde na čas spolubydlení, protože tady to není únosný. A ano, rouhám se a stavím se do pozice oběti situace, možná se v tom i vyžívám. Ale současný stav nedělá dobře ani mně, ani mladejm...a já asi nemám síly to tady se snažit zachránit.