Srpen 2016

Ztraceni v pokroku

30. srpna 2016 v 23:42 | Sonja
A je tu další téma týdne! Welcome to my world!

Pokrok, je zkrátka pokrok a musí být, i kdyby na chleba nebylo- tímhle heslem se řídili u nás v práci a před hlavní sezónou, kdy nám počet klientů naroste o 800% (a ne, není to vymyšlené číslo), nainstalovali NOVÝ program, NOVOU telefonní ústřednu a vytvořili NOVÉ a lepší postupy. Proč se držet starých, funkčních a osvědčených, že..

Abych Vás uvedla do obrazu. Pracuji v asistenční centále jedné, blíže nejmenované asistenční služby, která je vlastně jakýmsi dispečinkem odtahových služeb. Jsem technický neandrtálec a pokud si zvyknu na nějaký technický véhikl, těžko se mi přeučuje jinam. Tentokrát však závada nebyla pouze mezi mou židlí a počítačem.

Nainstalování nové ústředny mělo obrovský ohlas. Začali jsme plynně nadávat v devatenácti světových jazycích. Zatímco u původních programů na většinu požadavků stačilo jedno kliknutí, nyní jsou potřeba čtyři - a pak se možná i něco stane. Zatímco původní ústředna sice padala, program padal hůř, než Windows 2000, blahé paměti, tak fungovala poměrně rychle a kdokoli něco potřeboval navíc, prostě to mohl ručně dopsat.
Pokrok však nezadržíš - a proto nová ústředna zastavila pokaždé program na dvacet minut a nedovolila s ním cokoli udělat. Nejkrásnější bylo, že nám začali při hodnocení hovorů uvádět, že máme příliš dlouhé hovory...
Naštěstí to nebylo dlouhodobě únosné - a tak tedy tu funkci, která program zasekávala - a kvůli ktzeré se vlastně celá ústředna instalovala, vypnuli. S velkou pompou a našimi díky.

Nová ústředna si rovněž vysloužila hned v první dny válečnické jméno " Surikata" - poněvadž pokaždé, jakmile nová ústředna udělala cokoli neobvyklého (a vězte, že to bylo takřka cokoli, co udělala), všichni se napřímili, odstrčili od stolu, připažili pokrčené pacičky a vyděšeně se rozhlíželi..
surikata na hlídce

Čekací doba jednotlivých hovorů se z 9 sekund, zvedla na krásných průměrných 24-36 sekund. A to se vyplatí. Když se nás pak na hodnocení ptali, jak se nám líbí nová ústředna, odpovídali jsme veskrze jednotně: "Zatím jsem nenašel/šla na ní nic pozitivního"
Holt, pokrok nezastavíš :)

Up and ...down.

30. srpna 2016 v 23:26 | Sonja
Ano, bylo otázkou času, než se dostaneme k mé oblíbené obsesi, bipolární depresi.

Tentokrát - pozor, změna. Nedepčím. Jen jsem prostě bez nálady. OK, každej den není svátek, ale dneska mě to, povězme si upřímně, se*e. Už opět jsem byla ta špatná kvůli synovcovi a opět se máti ze mně podařilo udělat totálního idiota.
Že já jim vždycky na to skočím.

Matka dneska ráno přišla s tím, že mi koupí vysavač. Informovala jsem ji, že vysavač máme - a jestli mi chce nutně něco dát, uvítám příspěvek na nový brejle, protože jsem si je o víkendu křapla. Sice málo, ale přece. Taky bych uvítala nový ortopedický vložky, boty, podprsenku, kalhoty, technickou na auto a tak dále....napadá mě minimálně deset věcí, kam bych raději investovala peníze, než do vysavače, který doma máme.
A odpověď? že jeden nestačí. A že mi na něj dá půlku. Máti vždycky sice žila v jiným světě, než já, ale opravdu netuším, proč bychom měli v domácnosti mít dva vysavače, kor, když v domě jsou dva koberce a oba jsou rohožky. Ale OK.
Informovala jsem ji znovu, že raději ne. Že opravdu nechci, že opravdu uvítám, pokud mi přidá radši na ty brejle...
A odpověď? Že mi přidá na remosku...

Už jsem měla opravdu pocit, že hovořím opravdu jiným jazykem, neboť informace o remosce byla doplněná istruktáží o tom, jak se mám o sebe starat a hospodařit. Matka si možná nestihla všimnout, že s ní už deset let nebydlím a většinu doby se starám sama o sebe, leč...stane se, kdo by si všímal takových drobností, stane se i v lepších rodinách...
Ovšem to, že když je sestra s rodinou doma, tak se dole v kuchyni úplně vařit nedá. Navíc jsem zvyklá, že když už vařím, uvařím na několik dní dopředu, abych zase nějakou dobu vařit nemusela...a takhle? Takhle ani nemůžu, protože bysme se v té kuchyni pobily...

Nejvíc ze všeho mě ale vytáčí, že tohle přijde stran člověka, který mi celý dětství vysvětloval, jak jsem se neměla narodit, jak mě nenávidí a jak jsem jí zkazila celý život. Ano, možná jsem ochotná s ní ...nějakým způsobem...komunikovat, ale opravdu netuším, jak teď přišla k tomu, že mě bude poučovat a vychovávat?! Nemá na to ani zbla právo a své šance promarnila zlým a jedovatým hysterickým řevem. Nemůže se proto divit, že mám od ní odstup, nemám ráda, když se mě snaží objímat a hladit...je mi to nepříjemný. Budu s ní komunikovat, protože to společenská norma žádá. Ale jsou věci, na který si prostě nezvyknu a jsou mi nepříjemný. Pokusy o výchovu z její strany mi přijdou vážně ujetý, v mým věku a s naší společnou minulostí. To si opravdu myslí, byť na vteřinu, že bych to mohla brát vážně?

Snad III

28. srpna 2016 v 10:10 | Sonja
Troufám si doufat :) včerejší rade dopadlo nad očekávání dobře. I pusu jsem dostala.
Jediný, co mě teď fakt štve, že je tak příšerně daleko :) Já vím, do Pardubic je to necelá hodinka cesty a k nim tak asi půl hodiny k tomu, ale jak už on správně podotkl, další setkání nestíháme dřív jak koncem září nebo začátkem října.
Leč, vypadá to pozitivně. Byl milý, vtipný, dobře se s ním kecalo... a bylo mi s ním dobře. Nevím, estli z něj bude kamarád, nebo něco víc, ale troufám si doufat i v něco víc.
Jsem bláznivá, bláznivá puberťačka. Jela jsem domů vlakem a usmívala se jak měsíček na hnoji. Jsem asi fakt magor :)

Snad II.

24. srpna 2016 v 22:15 | Sonja
Asi bych měla poděkovat tvůrcům předchozího tématu týdne - totiž "náhody neexistují" - od doby, co jsem ho psala - vlastně ještě od předchozího příspěvku - totiž - mého radostného plesání, že jsem ostříhaná, se věci mají tendenci zlepšovat.

Vědět, že stačí tak málo, ostříhala jsem se už dávno a klidně dohola :). Né- vážně.
S tím dotyčným si stále píšu - a i když je to jako na houpačce, vypadá to docela dobře. Tváří se to tak, že nanejhůř by mohl zůstat kamarád, přičemž samozřejmě doufám v něco víc. Strašně bych si přála si myslet, že Freya konečně pochopila, že ty neustálý blóty a vzývání myslím opravdu vážně...Strašně moc bych si přála myslet, že ten chlap je právě TEN :)
Trochu se bojím, že jsem ztratila rozum a zamilovala se do představy, což mi není moc podobný, ale ...snad..

Taky v práci se to trochu pohnulo. Udělala jsem "zkoušku" na koordinátora C, což by s "větší zodpovědností" mělo znamenat i nějakou (aspoň menší) změnu platu k lepšímu. Dneska jsem dokonce chvíli radila našemu nováčkovi - je strašně roztomilej, má obrovský brejle- takový ty půllitry a za nima ty jeho oči vypadaj děsně maličký, vypadá teda pořád hrozně vyjukaně. A já se cejtila....jako fakt mazák, že už někomu JÁ můžu radit, dokonce se zahraničníma případama :D

Pokud teda jsem bipolární (maniodepresivní) - tak mě tahle manická fáze dost těší :) Takovejch víc :)

Teď ještě přežít zkoušky ve zdraví a se štítem (nikoli na štítě), najít chlapa, napsat bakalářku, shodit 35 kilo, ...a pak dovolená v Jugoslávii a samá pozitiva a sociální jistoty...

Snad ?

20. srpna 2016 v 23:51 | Sonja
Znáte ten pocit, kdy se přesně bojíte o něčem mluvit, abyste to nezakřikli? Můj bože, já bych z toho snad začala mlátit hlavou do zdi :)
Zatím z toho vůbec nemusí nic být, ale objevil se jeden člověk, který přežil mou fotku, píšeme si a rozumíme si i dál. Přijde mi trochu moc normální, ale pokud to půjde, tak na tomhle se dá pracovat. Zkazit si ho sama :)
Nerada bych si dělala velká očekávání a pak byla zklamaná...ale...zatím to sedí.
Moc bych chtěla, aby z toho něco vyšlo dobrýho. aspoń přátelství. Ten chlap získává plusový body hrozně rychle. Poslouchá podobnou hudbu, cituje stejný filmy, je to fantazák, rpgčkář, šermíř...bohové, jestli tohle vyjde, tak obětuju celou flašku medoviny...

Náhody neexistují

14. srpna 2016 v 22:49 | Sonja
Už před časem jsem tu psala o svém pojetí víry a je to tu zase. Nevím, proč mě vždyky zaujmou tahle témata. A ano, náhody jednoduše neexistují. Proč?

Budeme-li vycházet z předpokladu, že náš osud je daný, tak se tím eliminuje poměrně vysoké procento náhodovosti. Věřím, že je daný, neměnný, jen platí premisa č.2 a tedy to, že jej neznáme. A právě proto, že ho neznáme, tak můžeme neustále hledat, zkoušet, objevovat... Ale to jsme odběhli od tématu.

Pevně věřím, že všechno, co se děje, má nějaký důvod, i když není zřejmý, může se zdát zbytečný, může mít formu bezvýchodné situace nebo i srážky s blbcem. A proč? Protože nás to má něčemu naučit, posunout kupředu a kopnout nás do zádě tím směrem, kterým nás osud chce mít.

Před lety jsem prosila Bohy, v bezvýchodné situaci, kdy jsem měla vlastní podnikání, které mi úplně nešlo a byla jsem v něm nešťastná - aby mi ukázali, jestli se to mám snažit vskřísit a vypustit v tom asi duši a totálně se v tom finančně zabít...a nebo to tam skončit.A víte, co se stalo? O dva dny později byly přívalové deště.
Totálně nás to vytopilo, komplet protekla střecha, malby na stěnách se roztekly, vyplavilo to podlahu ve dvou velkých halách, které nám byly provozovnou..mohla bych vyprávět.
A stejně jsem neposlechla - a křísila to znovu. stěny jsme seškrábali a namalovali, věci vysušili, koberce nalepili znovu...a tak dále...A pak nám bylo oznámeno, že ke konci roku končíme a neprodlouží nám nájemní smlouvu.
Hurá, konečně i Sonjince došlo, že některé cesty jsou slepé...

To, co se může zdát jako náhoda, je naopak cíl. Ač se mi to těžko říká, tak i když jsou lidi kolem na nás zlý, hnusný, že nás to položí na lopatky - tak nás vlastně chrání, od nějaké další chyby. Občas sice řvu, brečím, kopu nožičkama, aby mi už tolik nepomáhali, ale ...co naplat.
Kdysi mi někdo řekl, že lidé kolem nás jsou naši andělé a dělají to nejlepší, co mohou. A jakkoli to zní - úsměvně? falešně? kýčovitě? Je to tak. Oni se snaží, jen to prostě líp neumí.
Možná stárnu, možná se na mně jen podepsala euforie z nového účesu. Možná mám jen slabou, filozofickou chvilku, ale proč ne.
Třeba už zítra náhou narazím na nějakýho chlápka, se kterým mi bude dobře. Třeba už zítra začne nová etapa mého života. A třeba taky ne. Třeba mě náhodou zase srazí auto. Třeba mě náhodou osvítí můza a já se z nějakého záhadného důvdu stanu slavnou. Svět je plný možností a nakolik mohu, coby dyskalkulik, tvrdit, náhody jsou matematicky vyloučeny. Jen jsou nějakým vyšším algoritmem vybrány jako nejdůležitější pro další etapu. A nebo jsme jen figurky ve hře...

Ostříhaná

14. srpna 2016 v 22:29 | Sonja
Ano, teď to vůbec nebude vypadat jako, že jsem bipolární :) ale ok, zrovna jsem v manické části, takže si to užívám.
Dneska jsem se byla ostříhat. Ano. Když mám depku (a že v poslední době na mě sedá, mrcha, dost často, tak mám chuť se ostříhat nebo obarvit. Naštěstí mám rozum a neberu to do vlastních rukou. Možná jsem masochistka a možná mám sklony k sebetrýznění, ale ne tolik, abych si sama stříhala vlasy..
...a je to božíí :) Mám obrovskou radost, jak se to povedlo. Mám podkovičku, vzadu úplně kraťoučkou, s holým krkem a vpředu delší. Nicméně - nesnáším vlasy kolem obličeje, rozčiluje mě, když mi lezou do očí, takže jsem to chytla sponečkama a vypadá to rozkošně. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží....

Jinak jako správný maniak jsem, poté, co jsme v práci vyfasovali měsíční multisportku - byla v jump parku. Už dlouho na to chystám samostatný článek, ale ne a ne se k tomu dostat. V úterý tam jdeme s lidma z práce, tak snad mě to namotivuje na ten článek :) Pokud neumřu, protože hned potom půjdu na noční :D

Jsem silná

4. srpna 2016 v 21:14 | Sonja
...a někdy toho mám plný zuby.
WARNING: Následující řádky jsou psané ve slabé chvíli. Nedovoluji si jich moc a málokdy se takhle otevírám, takže prosím případného čtenáře - pokud se mu to nelíbí, nechť to nečte a nezanechává komenty.

Už před časem, kdy jsem se rozsypala jsem si tu chtěla vylít svou beznaděj a depresi. Proč? Od toho blogy přece jsou, zeď nářků, nicht war ?
...Ale řekla jsem si- Ne! Nemůžeš se rozsypat, ne veřejně.
A vlastně - proč ne. Odmalička mi táta vysvětloval, jak musím bejt silná a neda dát věci najevo. A stal se přesný opak - jsem snad až přehnaně emocionální člověk, extravert a mám ráda společnost. Překvapivě i ráda hovořím o tom, co se kolem mne děje. A ano, jsem ráda středem pozornosti.

Zároveň ale se snažím být vždycky -ta silná, ta co to vydrží. Ta, co vydrží všechno. Možná to má kořeny v tom, jak si ze mně utahovali a dělali si extrémně ohavnou legraci ze mne, když jsem byla malá. Nenáviděla jsem základku, protože...snad proto, že ...že se mi všichni neustále vysmívali, že jsem pro ně nic neznamenala. Snad jen středobod, na který mohli plivat a kkde mohli ventilovat svou slabost. Už dávno nejsem tohle dítě. Právě proto se mě už ty věci nedotýkají.

Nebo aspoň ráda nechávám lidi, aby tomu věřili. Je to póza, zaujala jsem ji proto, že ostatní kolem sebe chtějí mít lidi, který jsou silný. Ne, nebaví mě to. Mám už plný zuby toho bejt silná. Chci se rozplakat jako malá holka a do nebe vykřičet ten strašný pocit bezmoci a osamění. Chci dupat a kopat nožičkama, řvát a nadávat na tu nespravedlnost světa.

Ale neudělám to. Budu se rozsypávat doma, když tu nikdo není, aby si ze mně nedělala šoufky moje rodina a nevysvětlovali mi, že jsem labilní. Ano, jsem labilní, protože mě vychovali k tomu, abych VENKU byla stabilní. Proto jsem UVNITŘ tak labilní. Budu sedět a brečet v autě 15 minut před prací a přikrádat se do ní zadem a rovnou na záchod, abych si umyla obličej a šla mezi lidi až tehdy, až budu ta silná, na kterou jsou zvyklí. Proč ? Protože musím být silná a všechno zvládnout. Nemůžu si dovolit ztratit tvář, protože to je to poslední, co mi zbývá. Tvář a silácký řeči.

Nemám mnoho přátel. Spočítala bych je na prstech jedné ruky a zbylo by mi ještě dost. Ne, nechci se rouhat, chvála bohům za ně, bez nich bych skončila v Dobřanech na sedmičce a nebo v Bohnicích na šestce. Ano, mám spoustu známých, ale pořádně nikoho, s kým jít po práci na kafe. Nemám chlapa, nemám rodinu, která by za mnou výrazně stála. Donedávna jsem tvrdila, že vydržím vše, protože za mnou stojí moje rodina...ale v poslední době se tahle věc podělala úplně maximálně a já stojím...sama. Ale ještě stojím a stát budu.

Jsem možná příliš hrdá, nebo sobecká (nehodící se škrtněte), abych připustila slabost veřejně. Vždycky, když to udělám, někdo mi to dá zase sežrat. Je jedno, jestli je to kamarád, rodina a nebo kolegové v práci. Nechci lítost, chci jen někoho na své straně. Furt tu je jen blbá potřeba vykřičet svou bolest, někomu, jak zpívá Nohavica.

Já ani vlastně nevím, co chci. Nečekám lásku, prince na bílým oři, který se ke mně rozběhne a zapomeneme, že existuje svět. Na to jsem stará. Chci někoho, s kým mi bude dobře, kdo ocení, že se o něj starám, někoho, komu udělá radost, že jsem uvařila. Někoho, s kým bude mít můj život smysl.
Dneska jsem třeba uvařila. Vytáhla jsem z mrazáku kus kuřecího...a bylo ho strašně moc a bylo potřeba ho udělat, než se zkazí...tak jsem udělala nudličky, žízečky na přírodu, kuřecí kapsy....
...a pak na to čumím a říkám si - k čemu, k čemu, proboha, co s tím budu dělat. No, zase to zamrazím, než se to zkazí. Aspoň nebudu muset vařit nějakou dobu.
Je hrozný, že už přemejšlím takhle pragmaticky.