Kultura a výchova

8. května 2017 v 15:38 | sonjinka
Možná teď budu znít jako jedna z těch bab, co furt jen mrmlají "To máme mládež"...ale všeobecně mám pocit, že s kulturou a výchovou to jde nějak od desíti k pěti. Nebudu tvrdit, že občas nekravím a nedělám blbosti, že se chovám vždy slušně a způsobně - inu, to by mi stejně nikdo nevěřil. Potíž je v tom, že asi ještě u mé generace rodiče znali míru.

Fascinujícím sociologickým zážitkem byla například sobotní návštěva divadla s moji babi. Babička, když jde do divadla, je VŽDYCKY za dámu. Ta by v kalhotách do divadla prostě nešla. Vždycky sukni, halenku, sako, šáteček a lodičky, i kdyby jí v nich měly upadnout, nebo umrznout nohy. Kdyby bylo nejhůř, tak slušné kozačky, ale to by pravděpodobně muselo být 20cm sněhu - a u muzea 25.

Je mi jasné, že Divadlo Broadway není Národní divadlo - a světe div se, až na pár jedinců v odraných džínách i celkem slušně odění jedinci. Pomineme kvalitu divadelního počinu a budeme se věnovat sledování lidského hemžení. Už první věc po příchodu byla hodně na hraně - jen vejdete a před vámi couvá foutograf s foťákem jemu zakrývajícím celý obličej a zuřivě cvakající s plným bleskem - bez jediného zeptání, schválení, nebo minimálně informování, že se to bude dít a zda může fotky použít. Neměl ani cedulku Fotograf, takže nikdo netušil, zda se jedná o zaměstnance divadla, paparazzi, studenta umělecké školy píšícího diplomovou práci a nebo úchyla na lovu.

Osobně musím říct, že je mi nepříjemné SE fotit. Nepodlehla jsem dnešní kultuře sociálních sítí, selfíček a montovaných výrazů. Chápu, že si chce někdo přinést fotografii z návštěvy Florencie, MIlána, Madridu...koneckonců klidně i z Prahy. Ale probohy - proč se fotit furt - neustále a všude? Na co si mám fotit svíčkovovu v restauraci? Ještě tak pochopím, když se jedná o nějak zajímavé jídlo - nějak speciálně servírované - ale obyčejné denní menu ? A honem s ním na fejsbůk, aby všichni viděli, že obědvám ? Tak to mě dostalo - když jsem byla s kolegyní z práce na obědě (v kfc - a fotila si, ano, ten plastikový tác a obalované kuře na papírovém talířku).
Fotograf, pokud fotí ve veřejném prostoru, za který divadlo považuji, by měl mít - minimálně jmenovku s logem divadla. A ideálně, kdyby na dveřích před vchodem bylo nějaké upozornění typu : Vstupem souhlasíte s pořízením obrazových materiálů a jejich užitím pro potřeby divadla a jeho prezentace. Přišlo mi vrcholně nezdvořilé prostě s bleskem na někoho vlítnout bez varování a požádání. Hlavně už proto, že když to člověk nečeká, tak po oslnění bleskem vypadáme všichni, jako upíři, který nestihli utýct před rozbřeskem. Dalším důvodem by mohlo být to, že po tom přílivu luxů a candel jste na pár okamžiků oslněni a diviím se, že potom nikdo nesletěl z těch schodů.

Dalším zajímavým zážitkem byla návštěva WC. Jsem z malého města - a už na základní škole jsme se samovolně naučili klepat. Starší spolužačky zvládly sehrát malou improvizační etudu na téma "Neumíš klepat?!". Proto vždy, za každé okolnosti, pokud přímo nevidím, že je kabinka prázdná, vždycky zaklepu. A asi jsem staromódní. V dnešní době to nikdo už neumí. A ani nevědí, co odpovědět. Ano, samozřejmě, že je možné se zamknout. Ale - co když zámek nefunguje? Nebo zaklepete - nikdo se neozve, ale je zamčeno? Přijde mi to jako divný krok vzad, protože už neumíme společně komunikovat ani na takto bazální úrovni. Kdysi mi na jednom veřejném WC vlezla nepříjemná uklizečka do kabinky a nechala otevřené dveře. Když jsem se ohradila, tak pravila, že se mám zamykat. Odpovědí jí byl můj osobní řev, kdy jsem ji dořvala na dvě doby, že by měla mít aspoň elementární lidskou slušnost a zaklepat, když už není schopná ani zajistit, že na WC, který je v její správě byly funkční zámky. Ale že zjevně není možné byť takový detail od ní čekat.
Ještě zajímavější je sledovat, když jsou někde zavřené dveře kabinky, jak všichni stojí frontu na ty zbylé - a nikoho nenapadne jít zaklepat na ty jediné dveře, co se nehýbou celou věčnost.

Když jsme jezdili se školou a Klubem mladého diváka do divadla v Mladé Boleslavi, ještě platilo to, že pokud chtělo obecenstvo ukázat ohromné nadšení - pak vstalo a tleskalo se vestoje. Případně mávalo a klanělo se při děkovačce. Divadelní kultura pro to zná i pojem "standing ovation". Nicméně - paní za námi si zřejmě spletla divadlo s návštěvou fotbalového utkání a o sto šest houkala a pískala (skvělý zážitek sedět před ní. Uši to moc rády). V tom nevidím smysl. Možná u talk show a one man show to má smysl, nebo u estrád typu "Čundr country šou", kdy se měří úspěšnost podle toho, jak moc velkej bengál publikum udělá. Ale ptám se - opravdu patří tyhle projevy do divadla?

Za stejné společenské faux pas považuji textování a focení se v průběhu představení. Ano - focení SE. Selfíčko - jak sedím v divadle a koukám před sebe. Hurá. To musí všichni vidět. Bez toho asi nemůžou být. Nejen, že blesk jejich mobilového foťáku oslní pět řad před nimi, ale displej jejich chytrýho telefonu oslní dalších pět řad za nimi. Nemluvě o " Prosíme vypněte si laskavě své mobilní telefony" před představením. Ano, i mně přišla sms, ale jednak - můj mobil tolik nezáří - a za druhé jsem se čtením počkala až na přestávku.

Při odchodu z divadla se tvořil dav před samotnými dveřmi ven - a víte proč? Protože tam na nástěnce byly vystaveny fotky, které byly nafoceny při příchodu - a prodávány. To mě taky fascinovalo. Nikdo se nezeptal, jestli chci být vystavena někde na nástěnce - a ještě ty fotky prodávají? Hlídají nějak, že si to smí koupit jen ti na fotce, nebo si fotku holčičky v šatičkách může odnést cizí hodný strýček, který tvrdí, že je holčičky tatínek?

Na chování ovcí v tramvaji by se dala napsat samostatná kapitola. Obecně vzato - pokud nejsem mrtvá po noční ( kdy nejsem schopná vnímat, ve kterém vesmíru se pohybuji), tak pouštím sedět potřebnější. Neočekávám za to nic, ale "díky" mě vždycky potěší. Babička je sice frajerka a na svých 87 let nevypadá, ale ani v 8letech by mě nenapadlo, že bych nevstala a neuvolnila místo. Ale nejroztomilější byl... člověk, který si z tramvaje dělal takový malý domácí parkur. Svět se zbláznil, držte se.

A babička? Ta na to jen koukala a pravila, že je docela ráda, že nebydlí v Praze.
A jak to vidíte vy ? A co na to Jan Tleskač ?
 

Multi-vita-míň ?

19. února 2017 v 21:47 | Sonji
Možná Vám teď trochu pokazím náladu, potom, co sepíšu otřesnou baladu, snad Vás tím o spánek nevokradu..

Ano, vypůjčila jsem si z Iva Jahelky citát a ještě si ho předělala k obrazu svému. A ano, je to kontroverzní, zprofanované a vůbec fuj téma, které do nás média v dnešní době hustí ze všech stran.

Před časem na podobné téma uveřejnil Žabák svou seminárku ze školy, Večernice kdysi v minulém století psala o tom, jak ji naopak považují za sluníčkáře. Já se pod jejím článkem naopak zmínila, že se považuju za rasistu a xenofoba, ale Večernice tvrdí, že názorem se neliším od jejího.

Prosazuju - žít a nechat žít. Ale dnešní společnost dneska dělá přesný opak. Vezměme to od začátku. Tenhle článek jsem nazvala: Multivitamíň. Proč? Protože všude kolem je spousta keců a tlachů o multikulturalitě a toleranci a já už mám plný zuby né té myšlenky samotné, ale toho, jak ji do nás rvou ze všech stran. Je to medvědí služba, ale holt - cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Trocha etymologie na úvod: multi- z latinského multus,-a, -um = mnohý; vita- opět z latiny vita,-ae, f. = život; a slovo "míň" není nutné v českém prostředí dlouze vysvětlovat.

Co tedy vidím, když se rozhlédnu kolem sebe? Vidím neskutečnou mediální blamáž a masáž gigantických rozměrů, která v historii má obdoby jen v jediném historickém údobí - a tím je "socialismus". Možná se budete smát, ale já vidím mezi myšlenkami multikulturality a myšlenkou komunismu spoustu podobností a to se nesnažím tyto dvě ideje srovnávat.

Tak předně: u obého platí, že myšlenka sice pěkná, provedení ne až tak úplně pěkné. Stejně, jako nikdy nebude 100% lidí, kteří by si chtěli být rovni, tak stejně tak vysoká pravděpodobnost je, že se 100% lidí bude mít rádo bez ohledu na národ, rasu, přesvědčení, velikost bot a délku jazyka. Idea je pěkná, leč... můj názor v tomhle bodě je ten, že řadě lidí ani tak moc nevadí jiná národnost, přesvědčení, víra, barva, nebo velikost batohu. Dokonce by se asi srovnali s myšlenkou spolužití, ale za základní kámen úrazu považují to, že jim někdo vnucuje přesvědčení, co si mají a nemají myslet. Víra je každého věc. Můžou člověka přinutit, aby se jinak oblékal, jinak choval, jinak jedl - ale čemu skutečně věří, to je na každém jednotlivci. A právě proto se nám tak zajídá to neustálé vnucování myšlenky lásky ke všemu lidstvu.

Už dávno jsem ztratila iluze o lidství, pravdě, lásce, co vítězí nad lží a nenávistí. Lidé jsou ve své vlastní podstatě zlí a sobečtí a chtějí se mít hlavně oni sami dobře. Ano, samozřejmě, jsou lidé, kteří obětují svůj život a majetek ve prospěch ostatním, pro druhé - a těm všechna čest a sláva. Ale obávám se, že jsou v dnešní době spíše bílé vrány. Jsem daleka tvrzení a globalizování, že "všichni muslimové jsou zlí", "všichni Romové nepracují a jsou nepřizpůsobiví" a podobných stereotypů. Znám několik slušných a vzdělaných muslimů, stejně jako několik pracujících a vzdělaných Romů. Ano, několik, jsem jen malý člověk.

Nicméně - jak jsem už říkala, víra je každého věc a tak by k ní mělo být přistupováno. Chápu, že sice možná Korán učí, že žena má být ctná a odhalovat se jen svému manželovi. To respektuji. Stejně jako respektuji, že si jejich víra žádá, aby si ženy zahalily hlavu při vstupu do mešity. Respektuji to. Nechápu však, ale možná je to mým nedostatečným vzděláním, jaký je rozdíl mezi tím, když zakryje vlasy a krk, než když je má viditelné? Jsem ženská a nemyslím si, že to, kdy mi koukají vlasy a krk ze mě dělá víc nebo míň sexy žábu, než když mám šálu a čepici. Tomuhle bodu, přiznám se, nerozumím. Třeba se najde někdo, kdo mi to vysvětlí?

Já sama jsem poměrně konzervativní. Nebudu propagovat minisukně a odhalené...ledascos. Občas je to fakt ústřel. Někdy by se řada Evropanek měla dvakrát zamyslet nad tím, co má, resp. NEMÁ na sobě, než vyjde ven. Osobně si říkám, že ty maličké sukničky připomínající širší pásek taky úplně nepatří na ulici a ano, považuju to za podobný druh exhibicionismu...jako muslimský šátek na hlavě v Evropské společnosti.

Vím, že nazývat nošení šátku exhibicionismem zavání průs..em. Nicméně - neobrátí se většina lidí za holkou v šátku úplně stejně, jako by se obrátili za ženskou, která jde po Václaváku na vysokých podpatcích, zatímco jí koukají obě půlky vzadu a obě kůzlata vepředu? Obojí je extrém. Jediný rozdíl je, že ten první raději rovnou odsoudíme a na ten druhý dost často rádi podíváme.

Šátek totiž chca-nechca, přitahuje u nás více pozornosti, než když by ty holky chodily oblékané, takříkajíc - běžně. Pravděpodobně by si nikdo nevšiml delšího "pláště", delších rukávů, kalhot a nebo šatů pod kolena nebo ke kotníkům. Měla jsem tu čest celkově s 5 muslimskými ženami. Dvě byly rodilé Afghánky, které v období dospívání utekly před válkou do Čech. Nikdo by si ničeho nevšiml. Naučily se perfektně česky, chodily do českých škol a že jednou ročně přinesly omluvenku "Oslava konce Ramadánu", nikoho netrápilo. Mělo to stejnou vypovídající hodnotu pro nás, jako naše zprofanované "Rodinné důvody". Mezi sebou hovořily persky, ale s ostatními česky. Odmaturovaly z češtiny, stejně jako my ostatní. Další byly holky, které měly arabského tatínka a dvě se i provdaly za muže z arabské komunity. Jedna se i rozvedla a měla holčičku s manželem ve střídavé péči. Právě od této ženy jsem slyšela nejmoudřejší věty, co se islámu a jeho veřejných projevů týče. Ona taky věřila, ale považovala to za svou věc. Když se někdo zeptal, ochotně vysvětlila, řekla svůj názor, ale netvrdila nikdy, zda je správný a nebo špatný. Nikdy nenosila sice kraťasy, ale tříčtvrťáky, šaty a nebo sukni. Šátek si brala jedině do mešity, kde měl v místních poměrech své opodstatnění.

Vlastně žádná ze zmíněných dam se nezakrývala. Chodily oblékané čistě a ctnostně, ale ne tak, aby to zbytečně dráždilo. A proč nás to dráždí? Protože máme někde v podvědomí zakódovanou průměrnost, ve které nás vychovali od dětství. Hřebík, který vyčnívá, dostane kladivem. Můžu jít po ulici úplně normálně oblečená, ale pokud to oblečení bude svítivě růžové, tak můžu garantovat, že to přitáhne pohledy kolemjdoucích, a bude jedno, jestli mám na sobě montérky, nebo velkou večerní.

....a..a...a...vo tom to celý je.

Non, je ne regrette rien

10. února 2017 v 22:00 | Sonja
Znáte ten pocit, když najdete nějakou věc z minulosti, nebo třeba z dětství a zaplaví vás emoce?
Já to zažila dvakrát. Jednou, když jsem objevila někollik táborových zpěvníků a tak jsem celý odpoledne seděla v pokoji na zemi a musela jsem přezpívat si všechny, co tam byly - Ó, pane náš; Tři přání; Plný rozporů, Simeon, Cizinec, Mlha nad kanálem, Čarodějnice z Amesbury a spousta dalších..a u toho jsem brečela, ale zároveń mi bylo...smutno krásně. Prostě přehršel emocí, vzpomínek na dobu dětství a dospívání, na tábory, na hry, na lidi... a bylo to taková katarze.V malém.

A dneska? Mám se stěhovat, takže jsem otevřela gauč, kde měla být celá sbírka ovcí...a jala se je sbírat do pytle...
Jenže...
to jsem nečekala, co všechno obsahují za vzpomínky.
Každý dotek. Každé pohlazení. Každá jediná z nich.

Non, je ne regrette rien ... Jen mě zaplavily vzpomínky, nikoli na to, co není, ale na to, co bylo. Veškeré emoce, souvislosti...
A pak si říkám - kruci, ale - kde je Ta Fialová, Ta Růžová, Ta Šedá, Ta-co-zní-jako-když-zvrací, Ta s mikinou, Robokop a Terminátor...
Zkrátím to. Postrádám něco kolem 160 ovcí. Nevím, jestli mám vyhlásit pátrání, nebo prostě odešly za lepším.
Nepamatuju se, kam by šly.

Nejsem nějak vázaná na moc věcí, ale jak to přišlo, tak jsem nevěděla, co je vlastně správně. Mám si je nechat? věnovat je na charitu ? Nechat si ty nejdůležitější ? A který jsou to ty nejdůležitější ? Všechny ?

Obojí je špatně. Nechat si je, i se jich vzdát. Ale ...asi ještě nejsem připravená se jich vzdát, snad časem...
 


Tak šel čas

6. února 2017 v 15:40 | Sonja
Tak jsem zase zpět.
Mám asi ráda dna, protože jsou tak skvělá v tom, že se člověk od nich může odrazit. Po neskutečně dlouhý době jsem mluvila se ségrou a ačkoliv jsem zase byla ten nejhorší na celém světě, mám přesto z toho i z části dobrý pocit, že jsme konečně pojmenovali ten problém mezi náma dvěma.

Jmenuje se BORDEL.
Ahoj. Já jsem Sonja a jsem taky Bordelář. Asi je pravda, že v mém případě je to diagnóza, leč, neumím se s tím moc sama vypořádat. Vzhledem k tomu, že moje dětství vypadalo tak jak vypadalo - a ne, nechápejte mě špatně- já měla krásný dětství. Věčně někde v luftě, visela za nohu ze stromu, lítala po venku a věčně někde odřená, věčně na šití, ať už se jednalo o oblečení a nebo moji vlastní kůži. Ale zpět. Vlastně nikdy nikdo mě neučil, jak se starat o sebe nebo o dům. Na všechno jsem si musela tak nějak přijít sama, protože máti v tomhle bodě nějak nefungovala a tátův systém byl ten, že věci vzal a vyházel na jednu hromadu.
Problém byl ten, že na mě to nefungovalo. Já tam totiž tu hromadu buď nechala a nebo jsem ji vrátila tam, kde byla původně, aby mi nepřekážela v cestě.
Takže jsem se nikdy nenaučila, jak to má vypadat správně.
Ano, umím utřít prach, podlahu, vysát, umýt okna, uvařit, vyprat a pověsit prádlo. Nechodím špinavá a jsem až úzkostlivě čistotná v některých oblastech života. Ale to tak nějak samo. Okolnostmi i průběhem života.
Absolutně mi však uniká, proč bych měla každých čtrnáct dní převlíkat postele (už jen proto, že to je činnost, kterou skutečně a upřímně nenávidím), když to stačí jednou za dva nebo tři měsíce. Ne, nesmrdí, moje povlečení nikdy nemrdí, jen když na jedné z těch postelí dlouho neležím, tak na ni padá prach a já tam pak to prostěradlo vyprat prostě musím...
V současný chvíli si potřebuju tak nějak odpočinout od všeho, co má nco suvisejícího s mou rodinou. Ne, že bych je nechtěla vidět, vídat, navštěvovat, to ne, ale chci mít většinu dne pokoj sama pro sebe. A vědět, že když přijdu domů, že nedostanu nálož hned mezi dveřmi, za co všechno můžu (včetně první světové války a vraždy obou Kennedyů)...
Eliška v práci mě naučila úžasnou věc - neříkat špatné zprávy lidem hned po příchodu. Popřát dobré ráno (hezký den, ahoj...etc), nabídnout nápoj či jiné občerstvení...a teprve, až se ten druhý usadí, tak sputit s přílivem zpráv, ideálně je promixovat. Hlavně až bude ten dotyčný převlečený, aby nemohl hned utýct.
A praktikuju to. Akorát jsou zajímavé ty pohledy, které následují po : " Jé, ahoj Jirko, ráda tě vidím. Nedáš si kafe? Kolik chceš cukrů? A nechceš hrozníčka?" (-hroznový víno = mor u nás v práci, ujíždíme na něm všichni, firma by je mohla nakupovat po paletách)... nevím proč, ale ty lidi po tomhle většinou mají tak trochu vyděšený výraz...:D

Můj milý deníčku

24. ledna 2017 v 21:54 | Sonja
Můj milý deníčku,

tak další záznam ze série veřejné zdi nářků.

Tak Vám nevím, jestli jsem ve vztahu, nebo bez vztahu. Jsem asi divná, když očekávám, že se něco bude dít a ono asi nic. Mužský je nemocný, vyfasoval prý i antibiotika a já ho už neviděla bezmála 3 neděle. K čemu takový vztah. Nepíše, nejeví zájem, nevím, jestli to celé byla hra a já jsem jen zase nalítla a nebo jestli je opravdu vážně nemocný...já fakt nevím.

Ano, jsem sarkastická a cynická vůči lidem, co prožívají choroby. Je to vina máti, která je simulant a hypochondr a celý život pořád strašně prožívá úplně všechno po zdravotní stránce (pozn. pod čarou - své), takže jsem odmala byla zbyklá všechno přecházet a nic nehlásit a dodnes s tím mám problémy, že dokud fakt nepadám na držku, tak to neřeším, protože nechci být taková herečka jako máti. Jsem divná, vím.

A možná mu křivdím, prootže právě jsem postižená tímhle neprožíváním chorob. Mrzí mě to. Nevím, prostě kde je chyba. Jen mě mrzí ten absolutní nezájem od přesně stanovitelné a konkrétní doby, já fakt nevím. Člověk si pak začne klást otázky, na které asi nechce znát odpověď - jako - proč vždycky vyloženě utíká pryč do práce a přitom nikdy netelefonoval? To jsem tak špatná? Nebo snad je to hra? Neumím důvěřovat a bojuju s tím. Třeba je opravdu jen chudák nemocný a zaměstnaný a já jsem krůta, že tomu nevěřím. Asi mám diagnózu - jsem stíhačka. Očekávám možná víc, než je možné splnit při takhle dálkovém vztahu.

Úklid

2. ledna 2017 v 21:01 | Sonjinka
Abyste si nemysleli, že furt jen depčím, tak jsem v návaznosti na včerejší slzavé údolí a děj jemu předcházející (modří už vědí) jsem začala kydat staré věci. Vykydala jsem pět pytlů zbytečností, které nepotřebuju a nikdy potřebovat nebudu. Pravděpodobně už ani účetnictví bývalé firmy nebude potřebovat účty z roku 2010-2011 už z principu, že někde v jihočechu bydlí jejich originály. Vzniklo mi nádherných 18 šanonů a z toho 1 plný košilek, rozlišovacích listů a tak dále.

Mám spoooustu dvd, který nebudu už znovu nejspíš nikdy koukat -takže klidně udělám s někým nějakou výměnu a nebo nějakou hrabárnu, či blešák, vyházím kostřičky po Ptákovi (a kdybyste věděli, jak mi to dělá dobře) a postavím venklu k popelnicím prošlé sirupy a rychlé špunty ještě z firmy. Místním bezdomovcům udělám určitě radost.

Mám i spoustu knížek, k některým vztah mám, k jiným méně. Myslím, že ideální by byla nějaká hrabárna. Kdysi dávno kamarádka pořádala takové hrabárny- lidi přinesli svoje zbytečnosti a vyměnili je za věci, které by se jiným mohli hodit. Věčná škoda, že už je nedělá.

Napadá mě, že pokud by měl někdo zájem něco směnit a nebo podědit, budu jen pro. Budu asi i kydat šatník. Věci, který jsem dva roky neměla na sobě už pravděpodobně potřebovat taky nebudu. A o to bude pak stěhování veselejší. Už takhle mám krámů a krámů. A víte, že se docela těším? Stejně, jako se mi ulevilo, když jsem prodala stan. Možná, když se zbavím další zátěže, bude to taky tak osvobozující.

Vlastně přes ten všechen marast se mám skvěle. Mám milého mužského, co mě má rád, mám skvělé adoptivní kamarády, mám několik dalších kamarádů a kolegů, kterým na mně nějakým způsobem záleží - a i když asi nikdy nebudu úplně oblíbená, pořád jsem vlastně neskutečně bohatá. Hrozně mě těší, když někdo ocení můj smysl pro humor, vtipy, když se mi svěří i s takovou věcí, jako že přesedlal z heterosexuality na stejnopohlavní variaci a je v ní spokojený s tím, že mně zná už dlouho a ví, že já tyhle věci prostě neřeším (mimo jiné mi do toho samozřejmě nic není a mám trénink z práce, kde je heterosexualita 4% menšinou). Baví mne, když někdo přijme moje hlášky za své a užívá je, protože se mu líbí. Těší mne ty malé "small talks" s dodavatelema v práci. Těší mě, že už mě poznávají po hlase a máme tak nějak oficiální a zároveň přátelský vztah.

Uklízím v pracovně zároveň sama v sobě. A vzhledem k tomu, že nenávidím uklízení, je to bitva, která je fakt urputná. Ale...asi mi je i ..tak trochu lehčeji...

Obsese

2. ledna 2017 v 20:39 | Sonja
Tak už to bude asi diagnóza. Pořád je to se mnou jak na kolotoči, nebo horský dráze. v jednu chvíli hujajá, juchuchů a v druhý brečím tak, že pláčou i naše lesy na kila kapesníčků. Nevím, co to se mnou je, jestli jsem tak labilní, nebo mám prostě jen "na hov**" období.

Vždycky jsem považovala deprese za výmysl náctiletých puberťáček, který se neumí srovnat s dospíváním. Ano. Depky. Depresi jako hluboký stav jsem neznala, možná postupem času mi spíš těch lidí bylo líto, když z ní nemohli vybřednout.A nechápala jsem to. V poslední době se mi ale množí případy, kdy už pomalu já jsem na odbornou pomoc. Není to tak dávno, kdy jsem přijela plakat ke kamarádům domů a hned mezi dveřma jsem se složila s " Já chci do blázince, vem mě prosím do blázince, já chci pod prášky!". A ano, je toho na mě vskutku dost.

Moje rodina mi to úplně neulehčuje a já už vím, že prostě musím pryč, že tohle dál prostě nezvládnu, nemůžu. nechci, nedokážu. U nás má člověk ještě k tý úžasně bezvýchodný situaci pocit (který ostatní umí dobře podpořit), že je k ničemu a všechno je špatně, nic nikdy není dobře a pak....pak i když člověk není sebevrah, tak prostě...ho to samozřejmě napadne.

Ne, nemám v plánu se zabít, to není třeba se bát. Ne, nebudu, protože to nemůžu udělat kvůli ostatním lidem. Nemůžu. Nemůžu nechat všechno tohle a ten splín vyhrát. Prostě nemůžu. Na to jsem příliš sobecká a strašně nerada tohle řeším. A pro případ nouze tu pořád mám ty kontakty na psychology :)

Dlouho jsem taky byla odpůrce veškerých farmakollogických řešení, ale v situaci, kdy se z čelověka stane slzavý údolí, je vlastně ...v pořádku vzít si prášek a zažíít si ten odstup a získat kontrolu nad sebou a svýma emocema. a je to osvobozující, moct se zvednout a jít věci řešit, než nad nimi plakat. A nebo, pokud nejdou řešit, tak aspoň si je člověk tak nepřipouští.

Uznávám, že je toho fakt dost. Ale, víte, co je na dnu krásný? Jediná cesta vede nahoru :) A to je věc, co mě pořád baví. Na sever a zase na jih, to se neochodí.Taky hláška kolegy z práce, kdy jsem skloňovala název servisu "Auto Koutek" ve smyslu "do Auto Koutku". Radan se otočil se slovy "To je něco, jako dětský koutek? Přijďte si vyzvednout svého renaulta, brečí a počůrává se. Nechává olejové fleky na zemi. Prosíme řidiče malého fiátka, aby si ho došli vyvednout, troubí nám u pokladen!" což jsou hlášky, který i přes největší brek mě rozesmějí...

Proto říkám, že i když selhává všechno ostatní v mém životě (Ne Ralfe, ty si to osobně neber, tebe v tom nemyslím), tak moje práce je stálicí na hvězdném nebi, která funguje. Kde jsou věci ještě v pořádku. Ano, někdy jí mám po krk, nad hlavu, někdy ji nenávidím. A no, chtěla jsem odejít, že už to tam nevydržím. Ale - když jsem pak měla možnost odejít a věděla, že mě jinde vezmou...najednou jsem si uvědomila, že odejít nechci. Že tady přes ten všechen marast, nesmysly, opruzy a kalamity - že tady to mám ráda, že ty lidi tady mám ráda. A že jsem si tady našla svoje místo na slunci. A to je pro mě důležitý.

Teď je asi nejdůležitější jít někam bydlet. Bude se řešit bydlík v bubákově, ale asi nevydržím čekat na něj tady. Vezmu někde na čas spolubydlení, protože tady to není únosný. A ano, rouhám se a stavím se do pozice oběti situace, možná se v tom i vyžívám. Ale současný stav nedělá dobře ani mně, ani mladejm...a já asi nemám síly to tady se snažit zachránit.

Sonjinka v.2.0

3. prosince 2016 v 20:01 | Sonja
Sonjinka nám postupuje do další fáze...S největší pravděpodobností má totiž mužskýho, kterej má o ní zájem :) Skoro nepravděpodobná věc se stala skutečností. A o co jde?
Ralf je zvláštní, neodpovídá žádným mým zarytým představám o mužských a - a což mě trochu deprimuje - nemá očekávatelné reakce, neumím ho ještě číst a předvídat - a obecně už v tom bývám celkem dobrá, abych předvídala, jaký lidi jsou, ale on je zatím záhada sama. A mlčííí, to byste ho ubili :)
zajímá mě o něm spousta věcí, co rád jí, jestli na něco hraje, jaké země navšívil...a on mlčí :) a já radši blekotám o nesmyslech, ať to nevypadá, jako výslech :)
Je milý, hledáme k sobě cestu, snad ji brzy i najdeme. Dneska jsme měli první větší rande. Potěšila mě spousta věcí a naprosto odboulo, že dorazl v pracovním mundůru....ještě teď se směju...bože, jak byl roztomilej :)

Čistý list

15. listopadu 2016 v 17:49 | Sonja
Tak po delší době jsem zase zpět.
Stalo se toho moře a o spoustě věcí nemá ani smysl hovořit. Stejně, většina lidí mě tu zná osobně a zná naši konkrétní situaci, tak proč to věšet ještě do internetových vln...

Každopádně.
Po nějaké době se zase objevil člověk, který - snad- aspoň vypadá, že má zájem i o takový střevo, jako jsem já :) Nevím, jestli to leccos vypovídá o něm, o mně, a je mi to asi fuk, co si o tom kdo myslí... V praxi si říkám, že tomu dám šanci. Třeba by to mohlo vyjít, tváří se, že by to vyjít mohlo, bohové vědí. Týre, Týre, víš, že trochu fušuješ Freye do práce, že jo? :) ale zatím máš větší procentuální úspěch, jak ona :)
Chybí mi prostě nějaká ta blízkost. Moct mít někoho normálně a jednoduše rád, mít si s kým psát i o nesmyslech, nějaké to objetí...nemusí to bejt hned sex, i když...ano, samozřejmě, jsem taky člověk :) Obyčejně nevzlykám, hraju - tu silnou- ale občas to prostě přeroste. Strašně se těším, až jednoho krásnýho dne budu moct nějakýmu chlapovi zcela prozaicky uvařit oběd do práce.....taková obyčejná nudná idyla...a přesně ta mi chybí. Už slyším Darka, nebo E..pardon, Froga, jak oni řeknou něco v tom smyslu - není problém, klidně nám uvař, bránit ti nebudu... :)Ale oba ví, jak to myslím.

Další novinkou je odehrané představení - o něm jste se mohli dočíst na Frogově webu frogos.cz, že fakt nekecám. Byl to fenomenální sukces :) Hrozně si to užili diváci, i my, co jsme hráli. Trochu se obávám, že nám přesně tahle drobná forma vyhovuje víc, jak třeba chystané představení Pohleď a budeš udiven !, které proběhne 17/12. Nuže, uvidíme a třeba budeme udiveni..

Dneska jsem byla na pohororu v konkurenční firmě, než kde dělám. Proč to tajit, u nás v práci to vědí. A nejhorší je, že dumám, zda to chci. Mám skvělou práci, mám ji fakt ráda, mám skvělé kolegy (i když už je jich tam míň a míň), kolektiv, který jinde už nebude, plat...není špatný, ale dovedu si představit lepší...Jen ta pracovní doba, to dojíždění....twl, já fakt nevim. Je to hrozně těžký rozhodnutí a já nevim, jestli ho chci a mám udělat. Všichni víte, jak je to se mnou a časem. Mizérie. Ale - v čem si pomůžu změnou práce ? A co když pak prostě přijde den D a přežany s velkou pompou budeme opouštět podobným stylem, jako krysy oopouštějící potápějící se loď? Co pak s tou prací, kterou bych přijala především kvůli tomu, že je za rohem? Mají lepší směny, časem víc peněz...ale chci to všechno ?
Nebylo by, možná, místo práce, jednodušší změnit to komplikované bydlení? Koukám po netu a nacházím různý kousky. Hezký i méně hezký...i se spacíma patrama, pro které mám slabost. Třeba by to bylo nejlepší řešení, co já vím.
Vypadá to na nějaký další blót. Poslední Týr blót se celkem vydařil, protože se záhy po něm zjevil Ralf. Třeba teď dostanu odpověď na jiné otázky života, vesmíru a vůbec - než je 42 :) Přijímám sázky, návrhy a připomínky :)

Co se vlastně děje, že se nic neděje

21. října 2016 v 22:27 | Sonja
Poslední dobou zase nepíšu, já vím. Je to se mnou prostě jak na horský dráze. Někdy nahoru a jindy zase dolů. V práci je to fakt náročný, je nás strašlivě málo a nezdá se, že by se to mělo v dohledné době změnit. Trochu mě štve, že to vedení nevidí a spíš to vypadá, že dělá všechno proto, aby i nás vyšoupli...dlužno podotknout, že to nedělají vědomě..
Nechci se rouhat, mám práci, kterou mám ráda a baví mě. Když dělám, dělám dobře. Mám kolegy, se kterýma je sranda a i když mě občas štvou (jako ostatně všude) - mám je ráda a takový kolektiv pravděpodobně nikde nezažiju. Peníze nejsou zlý, velice slušný, ale...
...ale stojí to za víc, jak dvě hodiny dojíždění každej den? Za tolik projetý nafty ? Za ten ztracenej čas na cestách ? Toť otázka. Máme fakt náročný rozpis směn a tím, jak nás je málo, je to o to horší. Spím v průměru 4-5 hodin denně, když je dobře, tak i 6. Není divu, že jsem věčně strašně unavená a bez nálady. Když pak mám možnost, tak spím třeba 10 i dvanáct hodin v kuse.
...a pak je tu škola. Letos mám končit, takže strašák bakalářka, státnice a asi miliarda seminárek, na což všechno jsem ještě nesáhla ? Ale taky kdy ? Domů chodím akorát spát a pak mě fascinují lidi, který se mě zcela klidně zeptaj, proč mám doma takovej bordel a nebo proč to nepíšu, když přijdu domů....snad proto, že občas musím třeba uvařit a nebo spát?
Dneska jsem odeslala mail se životopisem do konkurenční firmy. Práce ve své podstatě stejná, takže jakoby ok. Nemám z toho radost, cítím se trochu jako zrádce. Ale když si vezmu, že ta druhá práce je prostě 10-15min busem od baráku - a ne hodinu autem a metrem, má pravidelný režim ve formě krátký dlouhý týden (ale dvanáctky, ne osmičky)...tak nevím, jestli dělám dobře nebo špatně.
V práci samozřejmě výpověď ještě nepodávám, nic horšího, než že zůstanu, kde jsem, se nestane. Ale jsem tak strašně unavená...že bych prosim brečela. Nevím, nakolik znáte ten pocit. Není to deprese, jen tak strašná únava, dlouhodobá, že pořádně ani spát nejde. Když už spíte, furt se budíte. Budím se s křečema v končetinách, svalech v nohou, kukou, tváři....očích...a podle neuroložky žádný problém nemám. Nevím, jestli jsem prostě takový psycho, nebo co to se mnou je. Křečíky mám poslední dobou furt. Trvají vždycky pár vteřin, klidně i třeba jen jednu nebo dvě...ale to by se člověk..posmál.
Předepsala mi antidepresiva. A víte, kde jsou? Zavřený v šuplíku. Nenačatý, protože tohle neberu jako řešení. Já potřebuju prostě nastavit nějaký normální režim, tohle prostě nejde...

Taky jsem každej tejden u babči. Moje škola nebyla dva roky schopná nám sdělit, jak to bude s těmi jazyky, až najednou nám napálili 2 zkoušky z jazyků, z nichž jsme neměli ani jednu jedinou hodinu. Tak angličtina je jasná, tam to na tu trojku ukecám vždycky, toho bych se až tak výrazně nebála....ale moje němčina....Takže chodím k babče na němčinu a pokoušíme se exhumovat pozůstatky toho, co tam na gymplu nalili. Babča má vždycky hroznou radost - trojitou - že se ukážu, že mi může uvařit - a hrozně ji těší, jak mi to jde. No, evidentně jí ke štěstí stačí málo, protože hlavně ten poslední bod bych si dovolila úplně neodsouhlasit. Pořád jsem na bodě " velice dobře rozumím, ale neumím odpovědět" - jen se to stále prohlubuje na víc slovíček. Články čtu a překládám bez větších problémů, sem tam ulítne slovíčko, ale obsahově se chytám pořád...Pasivně jsem prostě skvělej němčinář, jenže ta aktivní složka mojí němčiny má přeražené obě nohy a snaží se uběhnout na nich maraton.

Prosím tedy o shovívavost. Pokud někdo má nepřekonatelnou touhu zde něco číst - ráda uvítám návrhy, na jaká témata psát :)) udělámi to radost - neboť cokoli je lepší, než se užírat, nebo dělat školu :)


Mimochodem - musím se podělit o naprosto geniální vtip, kterej mě baví pořád a to ho můžu říkat pořád dokola. Je tak strašně dokonale popisující naši rodinu, že to už snad víc ani nejde: ))
" Víte, kolik je potřeba surrealistů na zašroubování žárovky ? Tři. Dva zapalují žirafu a třetí lije hodiny do vany."

Kam dál